Následuj vedení

Piš. Zaznělo mi v uších při probuzení.

Mobil hlásil 4:55 a já se jen převalila na druhý bok.

Nechtělo se mi z teplé peřinky, a tak jsem se snažila instrukce ignorovat a prostě to zaspat. Tělo mé moudré to na mě ale zkusilo ještě přes plný močový měchýř, a tady už jsem neodolala. Rozmrzele se přesouvám do koupelny a ulevuji dotěrnému tlaku v břiše. Když se šourám z koupelny, oči mi sklouznou na notebook položený na okně.

Piš. Dlouho jsi nepsala. Je čas.

Chci ještě spát, umlčím ten šum v uších a vracím se do ložnice s vidinou teplých peřinek.

Kur*a! Aaaauuuu to bolí, au au au. Ukopnutý palec se hlásí o mou plnou pozornost a já se svíjím bolestí, která okamžitě paralyzuje celé mé já. Do prdele práce kdo to sem dal?! Před skříní vidím dětské dřevěné houpací prkno, které jsem právě nakopla. Vidím rudě a mám chuť s tím kusem dřeva nekontrolovaně třísknout o zeď. Vztek mě ovládá spolu s neutichající bolestí.

Ulehám do postele a zkouším ještě na chvíli zavřít oči, ale marně. Bolest je pronikavá a nenechá mě být jinde, než tady a teď, při absolutní bdělosti. Jestli nás něco dokáže ukotvit dokonale v přítomnosti, pak je to právě bolest.

Zoufale a trochu naivně se ptám Bože, proč? Ale záhy se musím jen pousmát.

Říkal jsem Ti, zůstaň dole a piš.

Ignorovat vedení, o které neustále žádám, taková blbost. V jednu chvíli se chvástám, jak se nechávám vést a následuji impulsy, které ke mně přicházejí, a vzápětí se nechám takhle vytrénovat vlastní leností a pohodlností.

Asi tušíte, kdy vznikl tenhle článek.

Je pár minut po 6, nohu mám obvázanou gázou, pod níž se pomalu rozpouští kostky ledu. V puse cucám Arnicu Montanu (homeopatie pro první pomoc) a nechávám prsty běhat po klávesnici.

Ptám se sama sebe. Měla jsi tohle zapotřebí? Asi ano. Alespoň mám konečně další článek na blog. Příště si prosím tu inspiraci nějak mírněji. Děkuji.

A ano, i já se polepším, slibuji 🙂