Realita jako kulisa pro TikTok

Je pro dnešní děti REALITA pouhou kulisou pro TikTok?

Dcera si pozvala na návštěvu kamarádky, těšila se, že si udělají hezký den, budou si hrát, večer budeme promítat domácí kino a zůstanou u nás přes noc. Měla radost, že to kamarádkám jejich rodiče dovolili. Jako rodiny se neznáme, holky jsou ve druhé třídě a už prahnou po setkávání mimo školu.

Já jsem docela dost zvyklá mít tu hodně dětí, máme spoustu přátel a nedělá mi problém jim děti pohlídat. Vlastně máme všichni rádi společnost, když je víc lidí, bývá větší zábava, víc se povídá, než sedí u televize, kam má někdy tendence směřovat všední život. Takže na lidi v baráku jsem zvyklá. Na děcka taky. Žijeme v domě na vesnici, pod lesem, kam dávají lišky dobrou noc, takže si můžou děti hrát i hodně nahlas. Často jim pouštíme do repráku oblíbený písničky na plný pecky, dokonce máme i takový malý barevný reflektor, takže tu často mají fakt dízu 😊

Já jsem hodně zainteresovaná v osobním rozvoji, ráda posouvám sebe i svou rodinu, snažíme se žít přítomností, podle svého momentálně nejlepšího já. Je pro mě důležitá komunikace ve vztazích, vzájemný respekt, celkově jsou naše vztahy hodně o domluvě, popisu vzájemných potřeb a hledání řešení, když je v rodině jakýkoli nesoulad. Od malička své dcery vychovávám hodně kontaktně, vzdělávám se ve výchově a ukotvuji sebe v tom, kým skutečně jsem. Bez těch různých MUSŮ a MĚLA BYS.

Poslední dny od dcery stále častěji slýchám, že už by ráda mobilní telefon, protože ho má ve třídě už skoro každý. Já si uvědomuji, jaká je doba, že ty technologie do našich životů patří, ale pořízení vlastního mobilu stále odkládám na později, jak jen to jde. Pro kontakt s kamarády dávám dceři k dispozici svůj telefon a zatím mám pocit, že to takto stačí.

Ale zpět k naší návštěvě dceřiných vrstevníků. Přijeli k nám v pátek odpoledne, tolik radosti ze vzájemného setkání, až to bylo dojemné. Moje holky jim hned šly ukázat dům a pokoj, kde budou všichni společně spát. Vypadalo to, že se skvěle baví, byly slyšet záchvaty smíchu, chichotání i špitání.

Když jsem naším malým hostům šla nabídnout svačinu, zjistila jsem, že všichni sedí okolo telefonů. Na to nejsem zvyklá, protože naše holky mobily ještě nemají. Rozhodla jsem se tedy nějak nenásilně odpoutat pozornost od telefonů tím, že pro ně vymyslím lepší zábavu. Navrhla jsem jim, že si můžeme udělat diskotéku. Všichni nadšeně souhlasili, vzali si své mobily a šli se mnou. Zapnuli jsme si reprák, reflektory a nechala jsem je si vybírat písničky na přání. Ty telefony měli ale pořád v ruce. Ať se hnuli, kam se hnuli. Vypadalo to, že se natáčí, ale nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. Byla jsem hrdá na to, že jsem jim vymyslela skvělou zábavu, při které se evidentně baví. V tu chvíli jsem ještě vůbec netušila, že zábava, kterou jim dělám, je pouhou kulisou pro sociální sítě.

To jsem zjistila chvíli na to. Protože nadšeně hulákali, že mají už skoro tisíc shlédnutí. Tady jsem teprve zbystřila. Nechala jsem si od nich říct jejich profily a vyhledala jsem si je na TikToku. Málem mi vypadli oči z důlků, když jsem uviděla, že za odpoledne, za těch pár hodin, tam mají už několik nejrůznějších videí. Náš dům, naše kocoury, obrazy v ložnici, atd… Byla jsem v šoku, připadala jsem si jako v jiném světě. Jako bych najednou vystrčila hlavu ze své sociální bubliny a nestačila se divit. Polilo mě horko, když jsem si uvědomila, že tohle je pravděpodobně jejich norma. Dětství, jak ho známe my, vesnice, lesy, lezení po stromech, skákání v loužích, cachtání se v sudu s vodou, dloubání klacíkem do hlíny… Oproti dětem, pro které by bylo tohle všechno pouhou příležitostí k natočení videa.

Děti po mně potom chtěly připravit stezku odvahy. Prý si to natočí. Ve chvíli, kdy jsem zamítla telefony, zájem o stezku odvahy opadl. Nemělo to pro ně smysl, když by z toho nebylo video na TikTok. Nevěděla jsem si s nimi rady, nechtěly hrát karty, Člověče, ani Aktivity. Diskotéka pozbyla zábavy, když z ní nemohla být úspěšná videa. Strašně moc mi záleželo na tom, aby mě dcery kamarádi měli rádi, abych nebyla tou trapnou matkou, jakou pro mě a mé kamarádky byla většinu života moje máma. Moje milovaná mami, jak moc Ti začínám s mateřstvím rozumět.

Nechala jsem je vybrat si film pro domácí kino, všechno jsem nachystala, promítačku, obraz přes celou zeď, zvuk pěkně nahlas, ať to má grády. Moje holky to milujou, pokaždé, když tu máme kamarády, rodiny, s nimiž se scházíme pravidelně, tak se na kino večer děti moc těší. Nejsou zvyklí koukat moc na televizi, mobily nemají, většinu času tráví venku, nebo si na něco hrajou. Jo, dělají u toho dost binec, to musím uznat, ale rozvíjí fantazii, představivost, jsou tvůrčí, vymýšlí všelijaké hry a jsou skutečně teď a tady. Tak, jak to jen u dětí můžeme znát. Jenže tentokrát to bylo jiné. U filmu nevydrželi ani půl hodiny a raději sjížděli nejrůznější videa na TikToku. Už jsem cítila, jak se ve mně vaří krev. Můžu jim ty mobily zakázat? Budou mě pak odsuzovat? Ponížím tím svou dceru? Bude za to na mě naštvaná? Všechny tyhle otázky mi lítaly hlavou, tak moc jsem se snažila být prima máma, že jsem v tom pěkně ztratila samu sebe.

Popravdě jsme se s manželem docela těšili, až děti druhý den odjedou. Tahle zkušenost byla pro nás velká. A hodně nám otevřela oči. Zjistili jsme, že jsme fakt šťastní za to, jak žijeme, kde žijeme. Jaké hodnoty předáváme našim dětem. Jak je „učíme“ žít. Zároveň jsem si ale uvědomovala, jak moc se začínám bát. Nemůžu je přeci donekonečna před tímhle světem chránit. Co s tím? Jak neztratit dceřinu důvěru, zůstat jí parťákem? Už teď si připadá bez mobilu jako outsider, už teď závidí holkám, že jim rodiče koupí Iphone, dovolují streamovat na TikTok. A zakázané ovoce nejlépe chutná, to víme všichni…

Jenže vážně, jsou tyhle jejich sedmileté mozečky schopné odolat nástrahám internetu a sociálních sítí? Je jejich touha po pozornosti tak velká, že udělají téměř cokoli, aby měli tisíce shlédnutí, stovky lajků? Je vůbec snaha rodiče, vysvětlovat a vysvětlovat, k něčemu platná? Neznám ideální řešení. Neznám. A ani nechci nikoho soudit. Přemítám si v hlavě všechno, co se tu odehrálo. Svou nejistotu v tom, co jim můžu dovolit a co zakázat. Své rozkolísané hranice, kdy jsem cizím dětem dovolila daleko víc než běžně těm svým. Svoje strachy o tom, jak to bude dál, jak to zvládnu a jestli to zvládnu. Svoje strachy o své děti. A zároveň obrovský vnitřní klid, kde vím, že dělám maximum. Dělám nejlépe jak umím. Vždycky, i včera, i dneska.

Uvědomuji si, že nemám moc nad svými dětmi, že mi nepatří. Jsem jim pouhým průvodcem, který udělá maximum proto, aby to tady zmákly. Nadechuji důvěru, pouštím kontrolu. Zpracovávám své strachy, že nejsem dost dobrá máma, že to pokazím. Protože to nemůžu pokazit. Mohu jen získávat zkušenosti a na těch růst. Zrovna tak, jako rostou na svých zkušenostech moje děti. Tohle je opravdu jedna z nejtěžších výzev života. Obzvlášť, když si uvědomím, jak těžké to se mnou měla má máma. Ale i díky tomu jsem dnes tím, kým jsem. Sama sebou. Ve své síle. Ve snaze to nepokazit, ale mít se ráda takovou, jaká jsem. A své děti k lásce nedonutím. Ani bych nechtěla. Bezpodmínečná láska je jediná cesta. A já mám právo na svá rozhodnutí. Jako každý jiný. Ať už to znamená koupit dětem mobil, anebo ne.