Držet hubu a krok?

Ohlížím se zpátky a najednou mi dochází, že je to tu zas. Neumím jít s davem, když se mi nelíbí směr. Moje duše křičí „Héééj, tam nechceš, vždyť to nedává smysl!“ a rozum velí „Kašli na to, jdou tam všichni, bude to bezpečnější!“.

Slyším hukot ve vlastní hlavě, argumenty všech pro a proti.

Ne. Nemůžu jinak. Musím se ozvat.

Snad je to dar mé duše, který se často zdá být víc na škodu, nežli k užitku… Ale to vedení je tak intenzivní, že ho prostě musím následovat.

Nikdy jsem nebyla zticha, když se mi něco nelíbilo. Prostě jsem se ozvala. Ostatní často mlčky přikyvovali, ale nahlas mě nepodpořili. Za rohem, ano. Ale tváří v tvář svému strachu to nedokázali. Nezlobím se na ně. Jen vidím ten rozdíl mezi námi. A konečně v něm chci uvidět svůj potenciál, svou „osobní výhodu“.

Stálo mě to rok mého života. Tolikrát jsem vystoupila z davu a šla proti kantorské autoritě, až mi to jednoho dne všechno sečetli. U maturity. Vyhodili mě ze dvou předmětů. Musela jsem opakovat rok. Premiantka třídy, aspoň tak to říkali. Jaká kuriozitka.

Dodnes hledám balanc mezi „umět se ozvat“ a „zbytečně nebojovat“. Ale dnes už nejsem ve školní lavici. Nepotřebuji se bouřit proti nesmyslným pravidlům a striktně daným postupům. Nepotřebuji se zuby nehty udržet na škole, kde mi školský systém nedává smysl.

Pluju svým životem a stále dostávám podobné zkoušky. Proč asi?

„Nebojuj.“ Radí mi má seberozvojem vytrénovaná rozumová stránka. „Nebojuj, ale nedělej, co Ti nedává smysl. Stojíš pak proti sobě a bojuješ naopak sama se sebou.“ Hladí mě svým jemným klidným hlasem má duše.

Strach ze ztráty jistot, strach z vyloučení ze společnosti, strach ze ztráty oblíbenosti, ze ztráty lásky, která vlastně ani láskou není, jeli jakkoli podmíněná. Mám se snad nechávat ovládat strachem?

Kde je mé staré, nespoutané já, které se vždy umělo ozvat? Jakoby usnulo a já na něj jen tiše vzpomínám. Tolik jsem se už o životě naučila, tolik jsem nastudovala, tolik jsem přečetla. A teď mi všechny ty moudré rady a řádky přijdou jako něco, co mě omezuje v žití sebe sama. Kde je ego a kde volání duše? Mám teď snad potřebu opírat se o staré zkušenosti? O bolest, která následovala po „krutém trestu“ za neposlušnost?

Ne. Ne. A ne. I přesto všechno, nic mi nezabrání jít svým vlastním směrem. I přesto, že vím, že náraz umí pěkně bolet. Vím, že i tu maturitu nakonec mám. Jinde. S jinými lidmi. Což je součást procesu. Možná někdy nejsme na tom správném místě a i tohle může být součást cesty. Cesty k sobě.

A tak nejdu s davem, když se mi nelíbí směr. Nedržím hubu a krok. Ozvu se a jdu tam, kam mě srdce táhne. Kam mě má duše volá. A třeba udělám další kotrmelec. Ale zase se zvednu a půjdu dál. Jako už tolikrát. A každá další zkušenost mě víc postaví do své síly. Protože tohle je ta cesta. Neznám cíl. Znám jen pocity, které chci na cestě k cíli mít. A těmi já se nechávám vést.

Odvaha žít sebe. To je absolutní svoboda.

Najděte tu svou. Odvahu i svobodu. A pokud cítíte, že to sami nezvládnete, ráda vám s tím pomůžu. Vím totiž, jak na to 🙂