Já, žena zapomenutá.

Byla jednou jedna žena. Žena, životem unavená. Jejíž život se totiž tak trochu smrsknul na péči o děti, domácnost, práci a povinnosti. Její manželství trochu zamrzlo, s manželem si nějak přestali rozumět, někam se mezi nimi vytratila láska, blízkost, přátelství i vzájemné pochopení. Ona přitom tolik touží po propojení, tolik jí chybí pozornost. Žije tedy pro své děti, chce pro ně to nejlepší. Šetří jim na studia, klade důraz na dobré vzdělání, hlavně aby měly ony šťastný život. Svou péčí je někdy až urputná, očekává za svou snahu ocenění, které nepřichází.

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Málo, pramálo se směje. Život jí vlastně už moc nebaví. Stará se o rodinu, pečuje o domácnost. Nemá žádné koníčky, ani neví, co by ji bavilo. Z práce chodí domů aby tam uklidila a uvařila. Její práce ji moc nebaví, ale je vděčná za teplé místo v kanceláři. Neumí si představit, že by mohla dělat něco, co by milovala. Nebo že by svou práci mohla dělat s větší lehkostí. Že by snad mohla ve své práci najít radost. Je přesvědčená, že práce je nutnost, povinnost, zodpovědnost. Vyměňuje svůj čas za peníze. Necítí naplnění, nedává jí to smysl, ale uvěřila, že toto je standart a že to tak musí být. Že je to normální.

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Běžně dělá věci pro druhé, ale téměř nikdy pro sebe. Cítí se jako chudinka, kterou nikdo nedocení, čeká ocenění zvenku, které nepřichází, a tak sama sebe lituje, jak těžký život má. Přála by si, aby jí její okolí bylo vděčné za to, co dělá. Namísto toho jí ale přijdou nevděční. Má pocit, že si jí neváží. Ona sama sebe si totiž vůbec neváží. Je často smutná a unavená, nemá chuť do života. Ráda by šla do divadla, nebo někam na ples, ale její muž jí nechce doprovodit, a tak i ona sedí doma. Do společnosti si vyrazí velmi zřídka.

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Nedokáže si vůbec užívat přítomný okamžik, a to už ani s dětma. Neustále je hlavou někde jinde, co ještě musí zařídit, stihnout a obstarat. Tím se vytrácí z jejího života veškerá radost. Je zahlcená povinnostmi, které si ale sama nakládá. Nedovolí si polevit, protože má jasnou představu o své dokonalosti. Domnívá se, že čím dokonalejší bude, tím ji budou mít ostatní raději. Touží zažívat od ostatních ocenění a pochvalování, jak skvělá je. Má nízké sebevědomí, a sama v sobě vůbec nevnímá svou hodnotu. Cítí se tolik sama. Touží po blízkosti. Má strach, že to nezvládne, propadá výčitkám, že není dost dobrá.

Uvěřila tomu, že když něco není perfektní, ale není to tak zlé, musí jí to stačit. Spokojí se s málem.

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Její pocity nespokojenosti jí dovedli k osobnímu rozvoji. Občas někde zkoukne nějaké video, něco už i zkusila, ale pořád to neumí žít. I když by moc chtěla. Kouká na webináře, dokonce už si i koupila nějaký seberozvojový kurz, sleduje různé profily na sociálních sítích, čte vzdělávací knihy, ale nic z toho neumí použít ve svém životě. Připadá si neschopná a ještě si vyčítá, že to nikdy nedokáže, i když to zní všechno tak hezky.

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Potřebuje ale pomoct, poznat to všechno sama na sobě, potřebuje někoho, kdo jí to pomůže uvidět konkrétně u ní, protože se v té spoustě informací na internetu a v knihách ztrácí. Studuje teorii, ale nedokáže ji žít. Univerzální postupy pro ni nejsou dost osobní, a tak jsou jen další a další nevyužitou příležitostí. Touží po pozornosti a blízkosti a totéž by ráda zažívala i v osobním rozvoji. Dodá jí to pocit, že na ní záleží, že ona je důležitá a že to není ztracené. Dělá jí dobře, když se o ní někdo zajímá. O ní, jako o osobnost, ne jako o mámu, manželku či zaměstnankyni. Potřebuje někoho, kdo jí řekne „Ty to zvládneš.“

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Osobní rozvoj jí dává velký smysl, ale je to pro ní jakýsi únik od reality. Ve výsledku je v tom příliš ztracená a možná ještě víc frustrovaná, než byla předtím. Ten tlak na dokonalost aplikuje i tady a o to hůř se jí přijímá, že jí to prostě nejde. Neumí propojit získané znalosti s běžným životem, neumí aplikovat všechny ty moudré rady do svého života a připadá si ještě víc neschopná, když někdo tvrdí, že si vlastně za vše může sama a že jen ona si tvoří svůj svět. Je to pro ni frustrující, ubližuje jí to. Neumí to změnit. Sama.

Sama pořádně neví, co by ji pomohlo, ale zoufale touží to objevit.

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Utíká k představám, že jí musí někdo zachránit. Sní o princi na bílém koni, který by jí snesl modré z nebe. Sní o světě, kde peníze nehrajou hlavní roli, o světě, kde se nemusí bát o budoucnost svých dětí. Chtěla by se víc smát, cítit se spokojenější. Ale něco jí v tom brání. Jako by si to ani nemohla dovolit. Má pocit, že s uvolněním ztratí zodpovědnost. Je naučená být zodpovědnou, slušnou, obětavou, hodnou holkou. Je přesvědčená, že musí plnit očekávání společnosti, mužů, dětí a rodičů. Má mylnou představu o dokonalé ženě, kterou se neustále snaží být. Má strach, že kdyby polevila, nikdo by jí neměl rád.

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Nastudovala si, že by měla mít ráda sama sebe, dělat si čas na sebe. A tak stojí před zrcadlem, kouká na sebe a snaží se říct „mám Tě ráda“. Necítí to ale ani jednou buňkou svého těla. Naopak jí běhá hlavou: „Podívej se na sebe, kdo by Tě měl rád, jsi tlustá, strhaná, máš vrásky. Neumíš se odvázat, jsi pořád tak vážná, nedivím se, že o tebe nikdo nemá zájem, že s Tebou doma nikdo nemluví…“ Přes všechny tyhle myšlenky znovu nahlas vyslovuje „Mám se ráda, mám se ráda.“ Uvnitř sebe tomu ale ani trochu nevěří. Je jen ještě víc naštvaná, že to nefunguje. Taková blbost. Co si vlastně myslela?

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

V další vlně naděje, že se jí podaří svůj život posunout, si vyrazí do města na nákupy, říkali přece, že si má udělat něčím radost. S velkým sebezapřením si koupí nové hezké barevné šaty, protože cítí, že potřebuje změnu. Pak je ale doma navěky zahodí do skříně a nikdy si je neoblékne. Protože jsou přeci moc. Moc barevné, moc výrazné, moc nápadné. A ona je moc stará, moc upjatá, moc usedlá. Nechce na sebe strhávat pozornost, když uvnitř cítí, že jí neustojí.

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Ve volných chvílích poslouchá inspirativní příběhy žen, které se proměnily z popelek na královny svého života a uvnitř sebe cítí silné volání. Touhu. Touhu, žít to taky. Převládá ale ten vnitřní hlásek, který se jí snaží namluvit, že na to ona nemá. Tohle není pro ni. Její současné já se jí snaží udržet tam, kde je. Protože je to pro něj bezpečné. Hlavně žádné změny. Vnitřní sabotér si dává záležet, aby jí svými argumenty ukecal, že takto jí to musí stačit. Na co si vlastně pořád stěžuje? O co jí jde? Má manžela, který jí nebije, nepije, nosí domů peníze. Má práci, pravidelnou výplatu každý měsíc. Má dvě krásné děti, zdravé, chytré. Moc jim to teď neklape, ale tak co, jsou to děti a ona je máma. To je přece normální, že nejsou zrovna kamarádi. Hlavně, že se dobře učí a že z nich něco bude. Má kde bydlet, dokonce mají pěkný dům se zahradou. Každý rok jezdí k moři. Co by chtěla víc? Na co si tu vlastně stěžuje?

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Jenže její srdce, její duše, chtějí víc. V hloubi své duše touží zažívat mnohem víc. Cítí uvnitř sebe prázdnotu, kterou touží vyplnit. Vyplnit láskou. Jen ještě neví, že právě tou láskou k sobě, k životu, ke všemu a všem. Bez podmínek. Ne láskou od druhých. Ale tou svou.

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Potřebuje individuální péči a podporu. Potřebuje cítit, že na to není sama. Potřebuje, aby jí někdo řekl „Ty to zvládneš. Jsi silná. Jsi odvážná. Jsi jedinečná.“ Potřebuje, aby jí na její cestě někdo podporoval, povzbuzoval a podal pomocnou ruku, když bude zase ztrácet naději. Potřebuje někoho, kdo jí nenechá se příliš dlouho plácat v sebelítosti. Potřebuje, aby jí někdo konečně řekl „To rozhodnutí musíš udělat sama. Ale sama na to být nemusíš.“

❤️🧡💛💚🩵💙💜🩷

Objímám všechny ženy, které tuhle ženu znají. Všechny ženy, které se v příběhu poznávají. Vím, že vás je víc, než bych si přála. Vím, že všechny, do jedné, máte moc to změnit. Rozhodnout se jinak. Udělat ten krok. Vykročit vstříc lepším zítřkům. Protože si to zasloužíte. Protože to je jediný smysl života. Žít. Zažívat více radosti a lehkosti. Cítit spokojenost, naplnění. Zažívat tu spokojenost uvnitř sebe. Protože vy za to stojíte.