Přetíženost a chaos v hlavě

Vzpomínám si na dobu, kdy toho na mě bylo moc. Veškerý čas jsem dělila mezi domácnost, děti a další povinnosti. Sotva někde zbýval čas pro mě. Chtěla jsem být dokonalá, skvělá máma, vypínala jsem své negativní emoce s touhu být klidná a vyrovnaná.

Ale vnitřní klid nespočívá v potlačování vlastních emocí. Naopak. Přestala jsem pak úplně prožívat všechny své emoce, jako bych s potlačením těch nepříjemných vypnula i ty hezké. Neprožívala jsem žádnou radost naplno, z dětských pokroků, natož pak ze všedních činností. Ze života mi zmizela radost. Život mi přišel náročný a složitý. Měla jsem pocit, že je to prostě jen dřina, všechno jsem brala smrtelně vážně. Jakékoli pochybení? Katastrofa! Výčitky, pocity viny, odsouzení.

Byla jsem pod neustálým tlakem, s touhou po dokonalosti a snahou dělat všechno správně. Byla jsem tak zaměřená na svůj perfekcionismus a na to, abych nijak neublížila svým dětem, abych se správně chovala (rozuměj podle moudrých knih), že jsem ztrácela sebe sama. Odpojila jsem se od svých pocitů, od svého srdce a snažila se řídit jen těmi nejlepšími radami zvenčí. A neptala jsem se sama sebe, co bych potřebovala já.

Tak moc jsem se snažila pro ostatní, pro děti, pro muže, pro rodinu, pro své okolí. A očekávala jsem, že ocenění přijde zvenku. Ale ono nepřicházelo. Cítila jsem se vyčerpaná, smutná, nedoceněná. Moje sebevědomí bylo na bodu mrazu. Měla jsem pocit, že mě nikdo nemá rád a že nikdo nevidí, jak moc se snažím. Byla jsem obětí svého vlastního postoje k životu.

Přečetla jsem si taky, že bych měla postavit na první místo sebe. Ale jen jsem si vyčítala, že toho nejsem schopná. Že mi to nejde. Že na to nemám čas. Že si to nemůžu dovolit. Byla jsem jen dalším bodem na tom dlouhém seznamu povinností a úkolů. Což mě ještě víc frustrovalo. Tenhle proces trval několik let.

A díky Bohu, už je to pryč. Dokázala jsem se z toho dostat. Jak? Klíčem bylo dovolit si být absolutně sama sebou. Přijmout své nedokonalosti, chyby, i emoce. Přestat se neustále snažit být někým lepším, někde mnohem dál. Přijmout samu sebe takovou, jaká jsem. Právě teď.

To vneslo do mého života mnohem víc lehkosti, ale i radosti. Bylo to tak úlevné. Jako bych ze sebe shodila zatuchlou deku a mohla se zas zhluboka nadechnout.

Potřebovala jsem se dostat z toto věčného chaosu v hlavě, kde mě ovládaly moje myšlenky, strachy a pochybnosti. Potřebovala jsem se dostat zpět do svého srdce, kde jsou odpovědi na všechny mé otázky. V souladu sama se sebou. Žít život z místa lásky a klidu, nikoli ze strachu a nejistoty.

A co Ty? Máš odvahu vydat se na cestu Z HLAVY DO SRDCE?