Síla myšlenky a rozhodnutí

Celý život se snažím o pozitivní myšlení, snažím se myslet pozitivně. Nevidět věci a situace hned tak černě, jak se někdy zdají. Pořád to ale bylo spíš o přesvědčování sebe sama, že to nemůže být tak zlý. Ve skutečnosti ve mně často docházelo k rozporu pocitů a výsledek byl ten, že jsem se cítila sama sebou obelhaná. Přes své emoce jsem se často cítila ještě hůř, když jsem se snažila nalhávat si něco jiného, než jsem cítila uvnitř sebe.

Potřebovala jsem konečně přijmout informaci, že si sami vybíráme to, jak se cítíme. Ou. Au. Jakože fakt? Jakože když mi někdo ublíží, můžu si sama za to, že mě to bolí? Ano. Otevírá se mi tím pole možností, jak se cítit a jak z té situace vyjít ven. Jako oběť, nebo jako tvůrce? Ublížená, nebo posílená? Co mi to ukazuje? Co mě to může naučit? Co pro sebe právě teď můžu udělat?

Není to o ignorování svých pocitů, právě naopak. Je to o absolutním přijetí sebe sama, ale i své zodpovědnosti za svůj život. Co to znamená? Že si dovolím prožívat emoce, jak přicházejí, nezadupávám je do země jen proto, že se mi nelíbí. Ale zrovna tak, jako je přijímám, je pak i propustím. Rozhodnu se, že už to stačilo. Rozhodnu se cítit se lépe. Vnímám v tom svou svobodu a obrovskou sílu. Vlastně je to povznášející pocit. Takový bezpečný.

Cože? Fakt si za to vlastně můžu sama? Štve mě tahle informace, nebo si z ní naopak vezmu to nejlepší? Pokud si vše ve svém životě vybírám, pokud je vše má volba a mé rozhodnutí, pokud si hmotním všechno, co se mi děje. Můžu pak stejnou silou, stejnou intenzitou měnit svou realitu k obrazu svému? K tomu, co skutečně chci, po čem skutečně toužím? Když dokážu hmotnit všechny své obavy, strachy a bolesti, dokážu stejnou silou hmotnit i své touhy, sny a přání? Tak proč to sakra nedělám?

❌ No víš, není to tak jednoduché. – Máš pravdu.

❌ Neumíš si představit, v jaké jsem situaci. – Máš pravdu.

❌ Kdybys měla tak nepříjemné zkušenosti jako já, nešlo by to ani Tobě. – Máš pravdu.

❌ Já se opravdu snažím, ale nefunguje to. – Máš pravdu.

❌ Už jsem vyzkoušela všechno možné, ale pořád se to neděje. – Máš pravdu.

Nestálo by za to i tady otočit svou pozornost do toho, co chceme? Jak by to asi mohlo vypadat?

✅ Do teď to nebylo jednoduché, neuměla jsem to. Ale od teď už to chci jinak. Protože jsem se rozhodla a žádné mé dosavadní zkušenosti mě už nemůžou omezovat. – Máš pravdu.

✅ Situace, ve které se nacházím je opravdu vyčerpávající a nevím si v ní rady. Ale už v ní nechci dál setrvávat a vědomě se rozhoduji, že chci pro sebe něco daleko lepšího, než právě prožívám. – Máš pravdu.

✅ Moje dosavadní zkušenosti mě jen utvrzovaly a udržovaly v tom, co už nechci. Od teď to bude jinak a začínám si tvořit nové zkušenosti, které jsou pro mě přínosem. – Máš pravdu.

✅ Moc se snažím a doposud jsem měla pocit, že to i přesto nefunguje. Ale tomu už je konec. Od teď už každá má snaha nese své ovoce a bude to ještě hezčí a lepší, než si teď dokážu představit. – Máš pravdu.

✅ Mám pocit, že už jsem vyzkoušela všechno možné, a pořád se mi nedaří mou situaci vyřešit. Už ale nechci dál nic zkoušet. Už to stačilo. Od teď všechno, co udělám, povede k vyřešení mé situace. – Máš pravdu.

Vnímáte rozdíl? Cítíte tu energii, se kterou tvoříme svůj svět?

Co je potřeba pustit do svého života?

❤️ Máme právo na nejlepší možnou verzi našeho života.

❤️ Potřebujeme se rozhodnout, že se stačí rozhodnout. 😉

❤️ Nedovolím už žádné své myšlence, aby mi hmotnila něco, o co nestojím.

A jdeme rovnou do praxe. Jdeme na můj příběh. Proč? Protože naše mysl má ráda příklady. Důkazy. Zkušenosti. Můžete se o to opřít a začít i vy sami tvořit to, co skutečně chcete.

Když mi výše napsané konečně docvaklo až tam, kde to ještě zacvaknuté nebylo, věděla jsem, že už žádná myšlenka neohrozí mé sny. Nedostane šanci. Pohlídat si všechny myšlenky, činy a slova je teda docela výzva, ale když to vezmeme jako hru, je to celkem sranda. Kde všude to je nalezlý, kde všude to na mě zkouší? Hustý. Dodávám tomu lehkost, která mi pomáhá zvládat všechny situace a „přistižení se“ bez výčitek a s humorem.

A teď k věci, ať jsem konkrétní a ne jen teoreticky rozplizlá 🙂

Jeli jsme s rodinou do aquáče do Německa, a hned první myšlenka byla, že tam bude jistě hodně lidí, když mají Češi volno. Huš. Nahrazuji to novou myšlenkou. Žádné fronty, žádná tlačenice, pohoda to bude. Tak se staň. A tak se taky stalo.

Jela jsem s Májou divokou řeku na nafukovacích gumách, kde voda zběsile proudí a stříká všude kolem. Při dojezdu jsme do sebe s Májou nějak nešikovně vrazily a mně se z ucha vytrhla náušnice. Z bílého zlata. Po mojí mamce. Ku(r)va. To nééé. To nemám šanci najít, zhodnotila má racionální část při pohledu na rozbouřenou vodní hladinu, kam se svrchu valila další jedna peřej za druhou. Chtělo se mi brečet. Křičet. I nadávat. Ale pak cvak. Rozhodla jsem se přece, že si už žádnou svou myšlenkou nezhmotním nic, co nechci. A tak se rozhoduji jinak. Potřebuji teď tu náušnici v té pěnící vodě najít. Nepřipouštím jinou možnost. Nepřipouštím jiný výsledek. Usměju se a ještě povolávám na pomoc anděly. Mám ty kluky andělský moc ráda a vím, že jsou pořád se mnou. Ponořím ruku pod vodu a šmátrám po dně. Marně. Ale nevzdávám se a znovu ujišťuji svou mysl, o kterou se zvenčí pokouší panika, že náušnici v té divoké vodě najdu. Udělám dva kroky stranou, chodidlo posouvám po dně dojezdového bazénu a… Něco fakt cítím, rychle to zašlápnu a nořím ruku pod vodu, nahmatám si to pod chodidlem a už z vody vytahuju… Svojí náušnici. Neuvěřitelné. Tak takhle snadný to může být. Wau. Mám takovou radost, že bych v tu chvíli nejradši obejmula celý aquapark. Nevím ani, z čeho mám větší radost. Jestli z té nalezené náušnice, nebo z toho, že to FAKF FUNGUJE!

Večer přijíždíme domů až za tmy, děti jsou ještě k tomu hladový a tak je jasný, že zahnat je do postele se dnes nepodaří hned tak. Manžel konstatuje, že to zas bude večer tóčo – když jsou unavený a jdou pozdě spát, téměř vždycky to končilo něčím řevem. No většinou nakonec řevem všech 🤣 Teď se ale rozhoduji vědomě. Dávám jasný povel, že tentokrát to bude jinak a vše zvládneme v poklidu. Večeře, hygiena i usínání bude bez řevu a v poklidu nás všech. A tak se taky stalo.

Před usnutím rekapituluju den a na tváři mám úsměv. Takhle jednoduchý to je? To je naprosto Boží. Proč mi to tak dlouho trvalo? Vydrží mi to? No jasně, pokud se pro to rozhodnu. Wau. Těším se na každý další den. A ujišťuji sama sebe, že vydržím a budu pokračovat v hlídání vlastních myšlenek. Jsem otevřená zázrakům, kterým tímto otevírám své pole. Jsem tady. A vy? 🙂