Připadám si jako nejhorší máma na světě. Tuhle větu slýchám od žen velmi často. A rve mi to srdce.
Nároky společnosti, lidstva, okolí, přátel, manžela… Očekávání. Jak by to mělo vypadat, jak by to mělo být, co vše „normální“ máma dělá, jak se chová, co zvládá.
FEJK jak BEJK!
Mateřství je výzvou ve všech těchto oblastech.
Často jsme unavené, vyčerpané, chceme si chvíli odpočinout, chceme samy a v klidu uvařit, bez všech těch nedočkavých ručiček kolem.
Křičíme, hubujeme, všude kolem je nepořádek, snídáme oběd a když chceme něco aspoň trochu v klidu udělat, pustíme dětem pohádku – i když víme, že dokonalá máma děti k televizi neuklízí.
Když už opravdu nevíme kudy kam, dítě plácneme, nebo uhodíme. V zoufalství a bezmoci.
Pak přichází výčitky a pocity viny. Přitom je to tak běžné, zná to každá máma, jen o tom většinou nemluví.
Netřeba se za to bičovat a vyčítat si to.
Je třeba pracovat sama se sebou, mít se ráda, uspokojovat své potřeby a držet si své hranice dřív, než to v nás začne vřít a bouchat.
Musíme se naučit komunikovat své potřeby, popisovat své pocity, mluvit o všem, jak se cítíme, co prožíváme.
Štěstí, radost, nadšení, euforie. Smutek, vztek, pláč, bezmoc, zoufalství.
To vše je naší nedílnou součástí. Ano, chceme se po většinu času cítit radostně, šťastně a vesele, a je skvělé si to vybírat. Ale když pak přijde smutek a vztek, máme často tendence obracet tyto naše pocity proti sobě, vyčítat si je a zvyšovat tím svou frustraci z toho.
Díky pocitům můžeme zjistit, že teď dáváme pozornost špatným směrem. A vědomě se rozhodnout tento úhel pohledu změnit. Vždycky máme na výběr, jak se budeme cítit. A taky máme právo své emoce prožívat. Je dobré mít na paměti, že každou vteřinu našeho života hmotníme. A hmotníme buď to, co se nám líbí, nebo to, co se nám nelíbí. Podle toho, co zrovna emočně prožíváme. Např. výčitky mají mnohem nižší vibraci než např. vztek.
Když uděláme chybu, nemůžeme z toho spát, pořád si to v hlavě opakujeme, přehráváme si to jak špatný film, cítíme se hrozně a neustále si to vyčítáme.
Co ale těch tisíce dennodenních úkonů, které se nám povedou? Které děláme dobře? Utíráme pokakané zadky, chytáme do kyblíku smradlavé zvratky, hodiny uspáváme a nosíme naše děti na rukou, vzdáváme se na několik měsíců až let svého soukromí, společenského života, leckdy i partnerství. Únavou nám padají oči už při snídani, kterou s láskou připravíme… Mohla bych pokračovat, ale každá z nás sama nejlépe ví, co pro rodinu a děti dělá.
TIP: Vezmi si papír a tužku a sepiš všechno, co Tě napadne, všechno, co každý den děláš a bereš to jako úplnou samozřejmost a automatiku.
Chtěla bych dnes všem maminkám poslat obejmutí a povzbuzení, že v tom nejsou samy.
Jsou jen mámy, které uvěřily tomu, že musí své děti milovat nejvíc na světě, na prvním místě, vše jim obětovat, vše, dokonce i samu sebe.
Jsou mámy, které si neváží samy sebe, protože jim tuhle přirozenost někdy někdo vzal.
Jsou mámy, které uvěřily, že nemají hodnotu, protože nepřináší domů peníze.
Mámy, které se zoufale snaží být dokonalou mámou, což jim brání žít život v lehkosti.
Rozproudění energií tak, abyste cítily klid a pohodu. Zamilovaly se samy do sebe. Přijímaly sebe se vším všudy.