Proč píšu blog?

Díky psaní si třídím svoje vlastní myšlenky. Psaní blogu beru tedy především jako pomoc pro sebe. A pokud mohou moje články pomoci i někomu dalšímu, udělat své Jo Aha, najít inspiraci, pobavit se, nebo třeba zlehčit vlastní osobní situaci tím, že si řeknete „jééé, ona to zažívá taky“, pak jsou všechna má očekávání naplněna do poslední kapky.

Stává se mi, že se mi nechce psát, vymlouvám se na čas, nebo mám spoustu „zajímavějších“ věcí na práci, ale faktem je, že kdykoli položím ruce na klávesnici a nechávám je ťukat tak, jak mi to přichází, cítím se skvěle. Vnímám, jak tvůrčí energie proudí a já cítím naplnění. Moje myšlenky získávají fyzickou podobu, stávají se viditelnými, a mě celý ten proces fascinuje.

Třeba si už při psaní uvědomím, jaká blbost je, co řeším. Nebo si u něj naopak dovolím prožít své emoce, pustit slzy a plakat. Někdy mi přijde úsměvné, co se mi stalo, co žiju, a někdy i to, jak to popisuju 😊 Jindy mhouřím oči nad tím, co nechci vidět a striktně si melu stále dokola to svoje. Někdy zase valím oči na to, jak jsem něco mohla takhle vnímat, jak to, že mi to nedošlo hned? Vždyť je to přece nad slunce jasný! Díky psaní, se na situace často dokážu podívat z dalších úhlů pohledu.

Při psaní u mě dochází ke spoustě aha momentů a taky mi pomáhá si uvědomit, že jsem to pořád prostě jenom já. Bez masek, bez her a přetvářek. Při psaní otevírám své srdce a jsem sama sebou, na nic si nehraju. Snad i svým čtenářkách mohu tímto dodat pocit, že v tom nejsou samy. Že všichni prožíváme hezké i těžké chvíle, že je to normální, a o tom je život. A taky, že není ostuda říct si o pomoc.

Ráda sdílím své zkušenosti, své prožitky, protože vnímám příběh jako jednu z nejúčinnějších forem pochopení a učení. Příběhy otevírají srdce. Často dochází k porozumění, bez posuzování a hodnocení, a já jsem přesvědčená, že právě to potřebujeme.

Na blogu se svým čtenářům ukazuji taková, jaká jsem. Se svými klady i zápory. Se svýma dobrýma i blbýma vlastnostma. Prostě se vším všudy. Sdílím své úspěchy i kotrmelce. Radosti i strasti a bolesti. Dny sluncem zalité, ale i ty dny, kdy je všechno na prd 🙂 Dodává to celému webu opravdovost, která je pro mě zásadní.

Vizuál webu je moje nejlepší já, má vizitka, hezké fotky, snaha mít to hezký, ukázat se v co nejlepším světle. Vydat ze sebe to nejlepší. A blog je jako bych si před vás stoupla nenalíčená a v teplákách. Oboje je mojí součástí. A obojí sem patří.

Vše, co napíšu, je tvůrčí proces, který mě posouvá vpřed, ukotvuje mě v přítomnosti a dodává mi odvahu, být sama sebou. Píšu pro sebe i pro Vás, tak, jak mě to baví. A věřím, že to bude bavit i Vás.