Ať už řešíš v životě cokoli, nemusíš na to být sama.
Pomůžu Ti najít odvahu žít lepší, radostnější život v mnohem větší lehkosti. Ukážu Ti cestu k sobě. A pro začátek Ti z té cesty pomůžu odvalit balvany, které Ti brání posunout se vpřed.
Stoupneš si do své síly a začneš si svůj život zase užívat :)
Můj BLOG - Ať se Ti čte lehce a články Tě baví.
Ignorovat vedení, o které neustále žádám, taková blbost. V jednu chvíli se chvástám, jak se nechávám vést a následuji impulsy, které ke mně přicházejí, a vzápětí se nechám takhle vytrénovat vlastní leností a pohodlností.
Vítej, jaro 🙂 Dnes tu máme první jarní den, denního světla přibývá, tráva se začíná zelenat a sem tam už z ní vykukují první kytičky. Každý rok ke mně s jarem přichází chuť dát si své věci do pořádku. Cítím vůni jara a s ní i vůni nových začátků, nového elánu, příval energie. A tak se těším, že provětrám venku na sluníčku svou...
Připadám si jako nejhorší máma na světě. Tuhle větu slýchám od žen velmi často. A rve mi to srdce. Nároky společnosti, lidstva, okolí, přátel, manžela… Očekávání. Jak by to mělo vypadat, jak by to mělo být, co vše „normální“ máma dělá, jak se chová, co zvládá. Dokonalá máma FEJK jak BEJK! Mateřství je výzvou ve všech těchto...
Šla mi hlava kolem ze všech těch ezo, eko, bio věcí, rad, doporučení, konzultací, kurzů a terapií. Došlo to tak daleko, že jsem ve všem viděla problém a možnost pro zlepšení. Absolutní nespokojenost tady a teď. Nic nebylo dost dobře. Vše jsem dokola řešila a rozebírala a hledala chyby. Kritizovala jsem přehnaně sebe i své okolí. Tady jsem málo duchovní, tady...
Obavy a strachy ohledně Pohádky o vyčerpané mámě Jen co za manželem a dětma zacvakli vchodové dveře bytu, odebírám se do koupelny, abych si dala sprchu. Zkontroluju ještě telefon a čtu zprávu od sestry, která mi odpovídá na můj stesk o pochybnostech. Mám strach, že pohádka, kterou jsem napsala pro vyčerpané mámy, nemá takovou hodnotu, jakou jí připisuju v prodejním textu. Jenže ona ke...
Ten týden už po několikáté usedám ke svému počítači, zapínám Word a zběsile ťukám do klávesnice. Vysypu ze sebe jakoby nic stránku textu a najednou mě něco zastaví. Přepadne mě z ničeho nic takový zvláštní pocit. Co to tady sakra dělám? Proč to píšu? Připadá mi, že podobný text píšu už po několikátý, ale pořád vlastně nevím proč. Co s tím pak...
Vcházím do koupelny, moje vlasy už přímo volají po umytí, pohled do zrcadla cestou k vaně mě až pobaví „ježíš já mám ránu“ prolítne mi hlavou a téměř v totožné vteřině mé ruce svlékají z těla šat, který pouštím k zemi. Usměju se nad tou myšlenkou, co mi právě proletěla hlavou. Pohladím se. Svoje ruce, prsa, bříško, zadek i stehna. Usmívám se ještě víc....
Věřím v Boha. Tohle sousloví jsem nedokázala vyslovit po většinu svého života. A nikdy by mě nenapadlo, že to jednou veřejně napíšu. Bůh pro mě znamenal ekvivalent církve, asociaci kostela, povinnosti, malosti. Modlení, zpovědi a prosby, které nejsou nikdy vyslyšeny. K čemu je takový Bůh dobrý? Proč ho uctívat? Čím víc se člověk modlí za něco, co stále nedostává, tím méně...
Díky psaní si třídím svoje vlastní myšlenky. Psaní blogu beru tedy především jako pomoc pro sebe. A pokud mohou moje články pomoci i někomu dalšímu, udělat své Jo Aha, najít inspiraci, pobavit se, nebo třeba zlehčit vlastní osobní situaci tím, že si řeknete „jééé, ona to zažívá taky“, pak jsou všechna má očekávání naplněna do poslední kapky. Stává...
Hana Ostková