Je toho na Tebe hodně? Spousta zodpovědnosti, péče o děti, práce, domácnost – to všechno zaplňuje Tvé dny a nezbývá moc času na zábavu. Možná se Ti zdá, že je Tvůj život jen samý spěch a starosti, péče o ostatní, zatímco ty sama v něm tak trochu ztrácíš. Možná ti uniká ta radost a lehkost, po které tak toužíš. Možná máš pocit, že není...
Ohlížím se zpátky a najednou mi dochází, že je to tu zas. Neumím jít s davem, když se mi nelíbí směr. Moje duše křičí „Héééj, tam nechceš, vždyť to nedává smysl!“ a rozum velí „Kašli na to, jdou tam všichni, bude to bezpečnější!“. Slyším hukot ve vlastní hlavě, argumenty všech pro a proti. Ne. Nemůžu jinak. Musím se ozvat. Snad je...
Je čas stáhnout si nebe na zem a stavět našim "vzdušným" zámkům pevné základy.
Ignorovat vedení, o které neustále žádám, taková blbost. V jednu chvíli se chvástám, jak se nechávám vést a následuji impulsy, které ke mně přicházejí, a vzápětí se nechám takhle vytrénovat vlastní leností a pohodlností.
Vítej, jaro 🙂 Dnes tu máme první jarní den, denního světla přibývá, tráva se začíná zelenat a sem tam už z ní vykukují první kytičky. Každý rok ke mně s jarem přichází chuť dát si své věci do pořádku. Cítím vůni jara a s ní i vůni nových začátků, nového elánu, příval energie. A tak se těším, že provětrám venku na sluníčku svou...
Připadám si jako nejhorší máma na světě. Tuhle větu slýchám od žen velmi často. A rve mi to srdce. Nároky společnosti, lidstva, okolí, přátel, manžela… Očekávání. Jak by to mělo vypadat, jak by to mělo být, co vše „normální“ máma dělá, jak se chová, co zvládá. Dokonalá máma FEJK jak BEJK! Mateřství je výzvou ve všech těchto...
Šla mi hlava kolem ze všech těch ezo, eko, bio věcí, rad, doporučení, konzultací, kurzů a terapií. Došlo to tak daleko, že jsem ve všem viděla problém a možnost pro zlepšení. Absolutní nespokojenost tady a teď. Nic nebylo dost dobře. Vše jsem dokola řešila a rozebírala a hledala chyby. Kritizovala jsem přehnaně sebe i své okolí. Tady jsem málo duchovní, tady málo...
Obavy a strachy ohledně Pohádky o vyčerpané mámě Jen co za manželem a dětma zacvakli vchodové dveře bytu, odebírám se do koupelny, abych si dala sprchu. Zkontroluju ještě telefon a čtu zprávu od sestry, která mi odpovídá na můj stesk o pochybnostech. Mám strach, že pohádka, kterou jsem napsala pro vyčerpané mámy, nemá takovou hodnotu, jakou jí připisuju v prodejním textu. Jenže ona ke mně...
Ten týden už po několikáté usedám ke svému počítači, zapínám Word a zběsile ťukám do klávesnice. Vysypu ze sebe jakoby nic stránku textu a najednou mě něco zastaví. Přepadne mě z ničeho nic takový zvláštní pocit. Co to tady sakra dělám? Proč to píšu? Připadá mi, že podobný text píšu už po několikátý, ale pořád vlastně nevím proč. Co s tím pak...
Vcházím do koupelny, moje vlasy už přímo volají po umytí, pohled do zrcadla cestou k vaně mě až pobaví „ježíš já mám ránu“ prolítne mi hlavou a téměř v totožné vteřině mé ruce svlékají z těla šat, který pouštím k zemi. Usměju se nad tou myšlenkou, co mi právě proletěla hlavou. Pohladím se. Svoje ruce, prsa, bříško, zadek i stehna. Usmívám se ještě víc....
Hana Ostková